Argument kuřáků je celkem jasný: léta se v hospodách dýmat smělo, a nikomu to nevadilo. Nemoci si dát k pivu cigaretu je pro spoustu starších pánů nepředstavitelné, a hospoda bez kouřového oparu také nějak postrádá své kouzlo. Kromě toho, jde o svobodu volby. Každý restauratér by měl mít možnost si svobodně rozhodnout, jestli se zrovna v jeho podniku kouřit bude nebo ne. Pokud chce někdo restauraci nekuřáckou, není problém si na dveře nalepit cedulku, že tady si nezapálíte. Naopak, pokud někomu dým v jeho podniku nevadí, tak by měl mít možnost kouření ve své hospodě povolit. Navíc, zákaz kouření vedl k jedné věci, a to k tomu, že si lidé nyní zapálí před hospodou, a kouř z cigaret se nese celou ulicí.
Je to ale tak jednoduché? Argumentem zastánců zákazu kouření v restauracích, z nichž někteří jsou sami kuřáci, je, že do restaurací se chodí za jídlem, a že chuť i toho sebelepšího pokrmu je nenávratně pryč v momentě, kdy zároveň s každým soustem chutnáte svou dávku nikotinu. Takže vykázat kuřáky z restaurací znamená jen návrat k původnímu účelu těchto zařízení, a tím je jídlo. Navíc, v restauracích je i dost lidí, kteří jinam jít nemohou, jako kuchaři nebo servírky. Jistě, mnoho z nich jsou sami kuřáky, ale i tak není fér chtít od nich, aby zápach cigaret čichali celý den jen proto, že se snaží dělat svojí práci.
Jak z toho tedy ven? Už dnes je jasné, že zákaz není neprůstřelný. Vznik „klubů“, kde se kouří, nebo i ignorování zákazu i přes riziko pokuty. Takže snaha vytlačit kouření z hospod se mírně míjí účinkem. Prostor pro debatu o tom, zda by se cigarety mohly vrátit alespoň tam, kde se nevaří, je tak nejspíše na místě. Na druhou stranu, účastníky této diskuze by měli být všichni, kuřáci, nekuřáci i restauratéři, protože jenom tak můžeme dosáhnout nějaké smysluplné dohody.
